Člověk se nezačne přejídat, protože je línej blbec bez vůle.

To říká Veronika Mayová, nutriční koučka a mentorka. Vždycky je za tím něco schovaného, a to něco se může podařit najít, dodává. Sama vyrostla jako tlusté dítě. Podařilo se jí zhubnout 50 kilo, drží si zdravou váhu i skvělou náladu. Doslova hýří energií a pomáhá stovkám žen ve svých kurzech, individuálních konzultacích i jako lektorka organizace STOB. Jak to dělá?

Veroniko, jak jsi to dokázala a jak tedy na to?

Jak na to? Mě se na to tak často ptají, že mám občas pocit, jestli to není to jediné, co jsem dokázala. Ale vážně, není tak těžké zhubnout, ale tu váhu si udržet – jsou to dvě různé disciplíny. Já jsem přesvědčená, že když je udržitelné hubnutí, pak je udržitelná i váha. Když neblbneme s různými moderními dietami a poctivě hledáme svůj styl, který nám sedí, tak si váhu udržíme.

Takže zázračným dietám nevěříš?

Pokud mi něco slibuje zázrak, jsem podezřívavá. Už bych nešla do striktních omezení, třeba ve stylu tukožroutské polévky. Řekněme si hned na začátku, jestli je dlouhodobě udržitelné se takhle omezovat. Jestli je to výživový extrém, tak se nakonec vrátíme zpátky ke starým návykům, protože nebudeme mít kam jinam se vracet. Já fandím udržitelným změnám jídelníčku, které nás můžou provázet celý život, a samozřejmě práci na myšlenkovém nastavení.

Získala jsem úhel pohledu, že jídlo je způsob sebepéče. Chci si to udělat dobré, zdravé a výživné, aby moje tělo nestrádalo. Ne všechno jídlo na trhu tahle kritéria splňuje, takže se denně rozhodujeme, jestli pro sebe uděláme to nejlepší, co můžeme – a to v rámci našich momentálních kapacit. Hledáme, jak se netrápit, netlačit na sebe a starat se o sebe co nejlíp.

Ženy často přicházejí se zakázkou, že chtějí vypadat jako na střední nebo jako ve dvaceti, a já jim říkám rovnou, to nebudete, jste už dospělé ženy, postava se změnila, ale můžete vypadat dobře a dojít k tomu zdravou cestou.

To vypadá, že to hubnutí tedy zdaleka nebude jen o jídle…

Zdaleka ne! Postupně přicházím na to, že některé ženy se bojí být štíhlejší, změna životního stylu je neuvěřitelný výstup z komfortní zóny. Doteď byla jejich identita postavená na tlustém těle, o které není třeba nijak zvlášť pečovat, ale kdo budu a čemu budu čelit, když se o sebe začnu starat? Kdo se do mě opře a jakou si k tomu najde záminku? Přijmou mě, když budu jiná, když budu dělat věci jinak a podle sebe? Budou mě řešit, hodnotit, projikovat si na mě svoje strachy, třeba i shazovat, protože uvidí v tom napadení jejich vlastního stylu života?
Ženy v hubnoucím procesu se vystavují víc výzvám, než by se zdálo. Třeba i (nedejbože!) z šedé oplácané myši bude někdo, kdo je sexy a žádoucí! Zažila jsem i klientku, jejíž partner hubnutí bojkotoval, protože se bál, že jako štíhlá ho opustí.

Nakonec, i pozitivní pozornost může způsobovat stres, a při hubnutí si můžeme být jisté, že si nás lidi všimnou. Pro někoho je to téměř nepřekonatelný problém.

Kolem třetího čtvrtého setkání s klientkami proto řeším, jaké je pro ně hodnota, přínos v tom, že pracují na snížení váhy. Takový ten niterný pocit, když projíte dovolenou, a přesto ráno po dovolené se zvednete a najedete zpátky na režim. Hledáme to velké PROČ, tu hodnotu. Na ni se pak nabalí vnitřní pevnost, opřeme se o pocit sebeúcty a pak to celé dává smysl.

Nejde to oddělit, je to velmi individuální. Jsou klientky, s kterými jsem po úvodním nastavení na konzultacích jídelníček UŽ NIKDY neřešila a věnovaly jsme se nastavení mysli, jak pracovat na sebevědomí… A naopak jsou klientky, které si víc potřebují sáhnout na to fyzično a potřebují vyladit jídelníčky, nastavit si systém. Pak si mě teprve pustí do hlavy a jsou ochotné vidět ty věci i z jiného úhlu pohledu.

Mám samozřejmě metodiku, ale nedržím se jí striktně, protože každá žena potřebuje něco jiného. A já jsem tu od toho, aby se o mě mohla opřít způsobem, který jí udělá dobře, aby měla někoho, kdo za ni kope.
Sebesabotáž některých klientek je ohromující, a na to pak nefungují sebelíp sestavené jídelníčky nebo dokonce léky – a to často zjistíme právě přes ten jídelníček. Pokud zjistím, že se na něj ani nepodívaly, tak je mi jasné, že jsem jen další „krok, který nepomohl“ a že spolupráce pravděpodobně nepovede k výsledku. Pokud se nejdřív nepohrabou v mentálním nastavení.

Co obezita a děti?

Já sama byla tlusté dítě, a proto se mě to hodně dotýká. Dokážu se do nich vžít a přemýšlím, kde se stala chyba. Kde jsme jako rodiče ustoupili moc nebo málo, nebo někde zapomněli něco předat. Pokud nejde o genetickou vadu, tak se děti nerodí s nadváhou, chyba se musí stát někde po cestě. Spousta rodičů se opravdu snaží, ale nemají podporu, stejně jako ji neměla moje maminka.

Když se řeší jen jídelníček a neřeší se, co tomu tvorečkovi chybí, pozornost, pocit v kolektivu, může toho být spousta, tak výsledky nepřicházejí. Když nedojde k dosycení jejich potřeb zvnějšku ani zevnitř, pak to můžou začít řešit třeba tím přejídáním nebo jinými poruchami příjmu potravy.

Zároveň mám zkušenost, že může pomoci i třeba slušné, ale rozhodné vymezení hubnoucí dcery vůči matce, aby už o ní „takovým způsobem“ nemluvila. Mladá žena cítí, že se za sebe postavila, a to jí dodá sílu i při dodržování nového jídelníčku.

V Pachamamě šijeme oblečení na ženy takové, jaké jsou, máš pocit, že i oblečení může v cestě za lepší postavou podpořit?

Určitě ano, jeden z nejčastějších motivů u mých klientek je touha zase se hezky oblékat. I u mě to tak bylo – a to jsem ještě neznala Pachamamu! Chyběly mi větší velikosti a oceňuju, když značky jako vy respektují, že ženy mají ženské tvary.

Nechceme pořád myslet na to, jestli nás někde něco škrtí a vyčnívá. A i vzdušné materiály na léto prostě sedí. Vyhlédla jsem si u vás sárong na plavky, protože když jdu na pláži pro nanuka, ráda se zahalím do něčeho lehkého.

Je to tak, občas se to ozve. Ještě pár let po zhubnutí jsem si do kabinky pořád brala větší velikosti, protože jsem nevěřila, že moje číslo už je menší. Řešíme to i s klientkami, co zhubly větší váhu, kterou nosily celý život, musí se pak přenastavit celý ten postoj k vlastnímu tělu. Proto si myslím, že je v pořádku k sobě přistupovat citlivě.

Verčo, řekni ještě na závěr to své skvělé heslo s chybou.

Chyba není konec! To je moje oblíbená věta. Chyba není důvod vykašlat se na hubnutí, naopak nám může pomoci odhalit spouštěče, které nás vedou k tomu se přejídat nebo jíst něco, co nám nesvědčí. Nevyspání, únava, nepříjemná situace, nuda… Když na to přijdeme a já se zeptám, jestli to šlo udělat jinak, vidíme s klientkou, že někdy vážně nešlo, ty okolnosti byly náročné. Pojďme to přijmout a případně vymyslet strategii na příště, aby k takovým situacím nedocházelo.

To zní efektivně a laskavě – jak se k tobě naše čtenářky dostanou?

Kdykoli přes moje webové stránky a teď v létě ke mně můžete naskočit do skupinky na FB na 8týdenní výzvu zdarma Tenčí zvenčí, kde budeme vždycky po týdnu střídat nastavení jídelníčku i mindsetu.

Všechny ty zajímavé věci z videorozhovoru se nám do článku nevešly, ale podívejte se o kousek dolů na záznam! Zjistíte, proč Veronika považuje obezitu za nemoc duše, jak řešila své vlastní záchvatovité přejídání, jaké drastické historky z obezitologické praxe jsou stále možné i v 21. století nebo proč by si měli nutriční terapeuti hlídat, aby jim příběhy klientů nespouštěly vlastní traumátka.

Přejeme vám nádherné léto s respektem k vašim příběhům i křivkám a těšíme se zase brzy u nového rozhovoru.

Medailonek
Veronika Mayová je lektorka STOBU, nutriční koučka a terapeutka a zářivá žena s ohromným množstvím energie. Pomáhá svým klientkám nejen zhubnout, ale především cítit se skvěle sama se sebou.