Příběhy v sukni aneb všechny tváře ženství - Lenka Simerská

Volnost v sukni je léčivá

Lenka je dračí princezna snoubící dvě tváře ženství, křehkost a rozhodnost.  Žena, která si uchovala dívčí něžnost až zranitelnost a skrývá v sobě hravou škádlivou cudnost přecházející přirozeně do rafinované svůdnosti. Její sebevědomá energie jemně provokuje a láká: „Poznej mě, pojď, neváhej, já nečekám, jdu vpřed.“  Je to energie víly i bojovnice. Má v sobě tajemství, pokoru, zamyšlení, odhodlání i jasné přesvědčení. Je to přirozená energie samozřejmého ženství, které ví, kdy se zastavit, kdy spočinout, kdy jít a čelit výzvám.

Tak vidí Lenku Simerskou autorka rozhovoru Míša Štěpánka Sedláčková.

Jak se vidí Lenka sama, mi poodhalila v rozhovoru, který jsme vedly během focení jednoho příjemného letního dne na pražských Vinohradech. Moje první otázka směřovala, jak jinak, k jejímu vztahu k sukním.

Lenko, co ty a sukně?
Pro mě moc důležitá věc. Hodně se pohybuji v mužském prostředí. Ve své profesi i veřejném angažmá. Můj outfit je důležitým signálem pro to, jak mě vnímá a přijímá okolí. Podle mých zkušeností muži často podvědomě reagují na to, co má žena na sobě.
Kalhotový kostým, nebo byznys kostým s úzkou sukní v barvách kopírujících běžné mužské obleky, zvýrazňuje v ženě její mužskou polaritu a přibližuje ji tak mužům. Když si žena oblékne sukni do zvonu, která je široká, neuchopitelně barevná, působí to v pracovním a politickém prostředí rušivě. V převážné většině mužů to probouzí tendence nebrat takovou ženu vážně. Jakoby se stala méně kompetentní pro jednání. V takové sukni se žena totiž naprosto přirozeně napojuje na svoji ženskou energii. Vnímám, že muži se na nějaké úrovni cítí ohroženi silou, kterou s sebou takový typ sukně nese. Brání se tomu tak, že prostě takovou ženu vyčleňují na okraj. Často se to děje na podvědomé úrovni sérií jemných projevů, které oni sami ani nedokážou identifikovat. Je to až archetypální záležitost. Většinou nevědomá.

Dress kódem manažerů a politiků je totiž oblek, který je ve své základní podobě konzervativní a nese v sobě energii nehybnosti až svázanosti. Úzká ženská sukně v sobě tuto energii má taky. Široké sukně jsou ale k této energii v přímém protikladu, dávají možnost svobodného pohybu, samy jsou vyjádřením jisté míry svobodomyslnosti.
Když se podíváš na sjezd jakékoliv velké politické strany tak vidíš jen černo, tmavo, maximálně sem tam svlečené sako a občas barevná kravata. Podobně to funguje v korporátech na vysokých manažerských pozicích. Jakmile do takového prostředí vstoupí ženy, tohle se rozbije. I ženy v kostýmech preferují barevnost. Pokud tedy nechtějí splynout s mužským prostředím. Zatím je veřejná a zvláště politická sféra do značné míry stále doménou mužů. A čím výše, tím více. Za sebe bych si přála, abychom zejména ve veřejném prostoru měli integrovány všechny „hlasy“. Aby zde bylo více sukní a méně předsudků.
Dress kód je totiž určitý mravenčí mimikr. Jeho rozbitím se zároveň na jisté úrovni vnímání rozbíjí zavedená struktura. Pánský oblek je svého druhu uniforma. Ženská sukně je originál.
Ženskou a mužskou část v sobě ale máme všichni, různou měrou každou z nich rozvíjíme a různým způsobem přecházíme z jedné do druhé. Ne vždy to děláme vědomě. Tohle všechno se přirozeně odráží i ve veřejném prostoru.

Myslíš, že narušování struktur i dress kódu by nám pomohlo lépe se navzájem vnímat?
Oblečení jako způsob sebevyjádření má na veřejný prostor neuvěřitelný dopad. V rámci zavedeného dress kódu je zde opravdu velmi silný prvek uniformity, která když není dodržena, přijdou „sankce“. A zároveň to není nic, co by bylo ve většině případů jasně vysloveno nebo formulováno. Jak jsem již říkala, vstupuje tam hodně nevědomých prvků a postojů.
Uniforma je stavěná na muže a předpokládá zahalení.  Tolerance k odhalení těla ženy je vyšší, v létě můžou například nosit krátké rukávy, což je u striktního mužského dress kódu vyloučené. Ale čím více odhalené kůže, tím více pozornosti a tím více a častěji je žena vnímána jako vizuální objekt pro potěšení oka, kterému není třeba naslouchat. Prostě převládne ten vizuální vjem, nemusí být brána dostatečně vážně a může být vnímána jako méně kompetentní. Největší šanci něco prosadit má stále žena, která je mužům nejpodobnější.

A nehrozí pak ženám, že v zájmu prosazení svých kompetencí a postojů jsou mužům podobnější více, než chtějí? Že zkrátka potlačí svoji ženskost?
O tom rozhoduje i životní fáze, ve které se žena nachází. Vystuduješ a chceš něco dokázat. Pak většinou přijde touha po mateřství. Naplněná nebo ne. Často přijdou děti a to je úplně nová role. A pak najednou je tu ještě stále výkonný střední věk, kdy se zase chceš víc uplatnit nebo prosadit. Matka už jsi a teď můžeš zase víc toužit po jiné seberealizaci. Je to hodně individuální. Taky jsem se v určitých fázích potýkala s tím, že jsem se začala víc chovat jako chlap. A to s sebou nese méně empatie, protože výsledky se stanou důležitější než cesta k nim.
Je obtížné to správně vyjádřit, když se chci vyhnout stereotypům, které nemám ráda. Musela bych přesně definovat, co pro mě znamená ženskost nebo chovat se jako chlap. Protože tradiční charakteristiky jsou založené na zjednodušení. Všichni přece známe spoustu lidí, kteří je nesplňují. Třeba empatické muže nebo nemateřské ženy.

Jak vnímáš sukně Pachamama? Podle toho, co jsi řekla, tak v politice nebo profesním prostoru tě v nich asi neuvidíme.
Nechci, aby to vyznělo, že takový typ sukně patří jen do „batikovaného soft“ prostředí. Být „batikovaná“ je dnes label – batikovaná sukně, dřevěné korálky a kabelka z trávy. Ale na druhou stranu, proč by ženskost těchto sukní nemohla být všude?
Přináší ženě pohodlí, nesvazuje a tím ruší trendy a dress kódy zavedené hlavně v profesním prostředí a politickém prostoru.
U sukní Pachamama vnímám silný odkaz k ženství v dnešním světě. Je v nich ženská ruční práce, smysl pro barvy, pro tvoření, návaznost na tradice. Slavnostní oděvy byly v domorodých kulturách vždycky barevně ztvárněné.
Každá sukně je díky ruční manufakturní výrobě umělecký kousek. Každá je originál, má svoji „adresu“, svůj „rodný list“. Někdo konkrétní nabarvil látku, nastříhal sukni a ušil ji.
Pro mě je v tom i určitý odkaz k šití a vyšívání krojů v našem prostředí. I dnes se šijí ručně. Není to strojová práce. Je to propojení s určitou tradicí.
Zároveň ruční práce jsou z hlediska využívání našeho potenciálu způsob, jak zlepšit propojení obou hemisfér. Dávají nám určitou míru celostního vnímání.

Jaký ty máš pocit v takové sukni?
Miluju dlouhé sukně, takový ten trychtýř, který nasaje energii ze země.  Když jsem objevila sukně Pachamama, řekla jsem si, že to je přesně to, co potřebuji, a že zase přišel správný čas si nějakou pořídit. Klasickou dlouhou sukni jsem už dlouho neměla.
Já jsem navíc přesvědčená, že takové sukně přinášejí ženám i zdravotní benefity. Mám za sebou různé ženské zdravotní problémy. Fyziologicky kalhoty svírají. Sukně dává tělu svobodu a volnost. Dává mu prostor. Mimo jiné provázím dívky vstupem do první menstruace a vidím, kolik informací jim chybí, kolik jich po ženské linii není předáváno. Často je takové setkání léčivé i pro jejich matky, které ty informace od svých matek nedostaly. My se v naší společnosti v době menstruace snažíme chovat, jako by nebyla. Proč by to nemohl být „přiznaný čas“, který je svrchovaným časem sukně.
Já jsem přesvědčená, že sukně byla a je součástí mého uvědomění a léčení zdravotních problémů. Součástí uvolnění. Volnost v sukni je léčivá.

A ještě závěrečná otázka - jak bys pojmenovala svojí životní misi?
Být viděna. Pro mě to znamená přítomnost ženského prvku ve veřejném prostoru a neustálé rozvíjení společnosti způsobem, který umožní realizovat potřeby žen a jejich místo ve společnosti na všech úrovních.

4.2.2022, Praha

Ptala se Míša Štěpánka Sedláčková, odpovídala Lenka Simerská.

Foto: Pavla Kurková