Rozhovor s Evou Kovaříkovou

Když jsem volala kvůli rozhovoru, byl právě první jarní den a Eva Kovaříková z centra Živá voda šla po louce v Pachamama sukni, navolno, a smála se: „Hádej, co mám právě na sobě?“

Tak schválně, sukni od nás?

Přesně, sukně Pachamama miluju, mám jich asi deset. Používám je často k podpoře plynutí, oblékám si je ráda kdykoli a kamkoli, a samozřejmě i když jdu na centrum. Krásně rozvlní a rozpohybují energii, aby se nikde nezasekávala, prostor se tím čistí. Pomáhají mi uzemnit se, posílit kořenovou čakru, a tím si i lépe stanovovat a udržovat hranice. Pevněji stojím na zemi a hlouběji sedím sama v sobě, je těžší mě rozviklat a vytáhnout ven ze mě samé.

Nosím je celoročně, i do lesa, ke koním, slepicím, v bahně si je jednoduše zastrčím za pas. Hladí mi nohy, podporují moji smyslnost, dodávají radost barvami, prosvětlují mě i prostor kolem, náramně mě baví.

Jak se z tlumočnice ve velkém byznysu stala majitelka rozvojového centra Živá voda v Kohoutově?

Když jsem končila studia překladatelství a tlumočnictví, právě jsme vstoupili do EU a já se vrhla do evropských projektů, tlumočila ministrům, velvyslancům, ve státní správě i pro velké poradenské firmy. Poznala jsem spoustu lidí, oborů a prostředí. Pomohlo mi to poskládat si vlastní hodnoty – postupně jsem zjišťovala, kde a s kým chci trávit svůj čas, a začala si víc vybírat.

Když se mi narodily děti, prohloubilo se moje vnímání smyslové i mimosmyslové a začalo být zřejmé, že nepatřím tam, kde největší hodnota je zvýšení zisku. Navíc kancelářské budovy – železo, beton, klimatizace – nejsou prostorem k žití. Pak nám přátelé na procházce v Podkrkonoší ukázali starý opuštěný mlýn, vlastně ruinu. Já jsem se zamilovala do louky u lesa přímo nad ním a mého muže zase uchvátila dřevěná ozubená kolečka ve sklepě. V autě cestou do Prahy bylo chvíli ticho, pak jsme si řekli: „Co kdybychom to koupili a přestěhovali se?“ Rozhodnutí nám zabralo asi pět vteřin.

Mlýn s pilou jsme zrekonstruovali, bydlení jsme si postavili ve stodole a po čase se za námi zastavil majitel starého penzionu na dohled od nás, ať si ho od něj koupíme také. My se jen smáli, co bychom s tím proboha dělali. Tehdy jsme si totiž pohrávali s myšlenkou žít s dětmi pár let na plachetnici, ale ti nahoře se nejspíš právě koukli dolů a řekli si: „Tak kdo by tohle mohl zvládnout… třeba tihle dva.“

Oba už jsme za sebou měli nějaké seberozvojové semináře a znali i ostatní centra v České republice. Takže jsme měli jasnou představu, jak by to naše mohlo vypadat a fungovat, i jaký druh akcí bychom tu rádi podporovali.

Vím, že tvůj osobní rozvoj probíhal z velké části o samotě v přírodě. Jak vnímáš skupinové akce a retreaty a jak je vybíráš pro centrum i pro sebe?

Příroda je pro mě největší průvodce, soužití s ní, spolubytí, prožívání přítomného okamžiku. Sem k nám civilizace zasahuje jen málo, i proto se mi tady otevřely různé druhy vnímání a energií. Vnímám, že obrovskou součástí seminářů a pobytů v Živé vodě je právě působení tohoto výjimečného místa a celého údolí.

Je pro nás důležité pečovat s velkou láskou o vnitřní prostor centra, snažíme se v něm držet čistotu, jasnost, klid. Ale stejně tak je pro nás zásadní udržovat harmonii v celém našem údolí. Mezi centrem a naším domovem se volně pohybují moji koně, ti to krásně propojují a harmonizují. Podporují nás i skupiny a drží pro nás všechny léčivý prostor.

Všechno, co se tu děje, s námi musí ladit, proto osobně známe všechny lektory, většiny seminářů jsme se aspoň jednou sami účastnili a někdy k nim i přispíváme.

Evo, děkuju za rozhovor a těším se brzy do Živé vody.

Hanka Beranová