FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ, PŘÍBĚH NEZLOMNÉ ODVAHY A SÍLY

Tento příběh se začal psát 5. února 1875, kdy se Františka narodila do rodiny pražského obuvníka. Do doby, kdy byla žena zcela podřízena muži. Její silné sociální cítění a smysl pro spravedlnost se zřejmě začal formovat již v útlém dětství, když bývala svědkem, jak hrubě se podnapilí muži v okolí sousedního pivovaru chovali ke svým ženám. Z domácího prostředí nic takového neznala, vztah jejích rodičů byl láskyplný a na tehdejší dobu nezvykle rovnocenný.

Od dětství toužila stát se učitelkou, přestože rozdělení škol na dívčí a chlapecké vnímala jako nespravedlivé, protože dívky zde byly vychovávány ke služebnosti a méněcennosti. Povolání učitelky později obětovala i vztah se svojí životní láskou, neboť za dob Rakouska-Uherska musely učitelky žít v celibátu. Od roku 1903 se zasazovala o jeho zrušení, což se jí v roce 1919 povedlo a o rok později se zasloužila o volební právo žen, díky čemuž si ženy uvědomily, že na nich taky záleží, poprvé mohly vyjádřit svůj názor i mimo rodinu, získaly právo volit a být voleny.

Velmi aktivně se angažovala ve veřejném i politickém životě. Zakládala ženské spolky, jejichž posláním bylo posílení sebevědomí žen a otázky rovnoprávnosti, později se zaměřovaly i na konkrétní sociální pomoc potřebným. Zasazovala se o zrovnoprávnění žen v manželství, rodině a vůbec ve společnosti, zabývala se otázkami politické, náboženské a rasové nesnášenlivosti. Jeden z jejích cílů byl, aby ženy mohly bez překážek spolupracovat s muži a naopak. Spolupracovat, nikoliv bojovat. Měla za to, že jen zdravě sebevědomá žena může být muži nejlepší družkou a nejcennější spolupracovnicí. Usilovala o upravení sociálních poměrů tak, aby mohla žena spojit mateřství s výdělečnou činností. Zasadila se o delší mateřskou dovolenou, modernější porodnice, alimentační zákon, zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí. To byly otázky, kterým se mužští politici příliš nevěnovali. To byl také jeden z důvodu, proč už za dob první republiky prosazovala 50% zastoupení žen v parlamentu.

„Muži berou politiku jako svůj cíl, kdežto ženám je prostředkem ke zlepšení života.“

Aby se mohla naplno věnovat své práci, kterou považovala za poslání, dobrovolně se vzdala manželství i mateřství, protože cítila, že její životní úkol přesahuje její individuální život. Když ji v jejích 45 letech životní láska Vilém F. znovu požádal o ruku, odmítla ho, neboť na děti bylo pozdě a před ní bylo ještě mnoho práce. Velmi si ale považovala toho, že jí zachoval náklonnost, proto ke svému jménu připojila další F, podepisovala se jako Františka F. Plamínková a jako tichý vzkaz začala na levém prsteníčku nosit tenký zlatý prsten. Kvůli své práci a poslání se nemohla za Viléma provdat, jejich vztahu však zůstala navždy věrná.

„Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla mužem, stala bych se pravděpodobně nějakým vlivným činitelem. A když už jsem žena, měla jsem v sobě míti méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusela všude zasáhnout.“

V první polovině 20 st. se stala hlavní představitelkou emancipačního hnutí žen. Ve svém úsilí byla povzbuzována T. G. Masarykem, který ji inspiroval jeho osvíceným přístupem k ženě. Její emancipační mise přesahovala nejen svou dobu, ale i hranice naší republiky. Byla činná v mezinárodním mírovém hnutí, byla ženou a političkou světového formátu. Tato vzdělaná, sebevědomá, urputná, náročná, impozantní a samostatně uvažující žena, která mimo jiné stála u kolébky naší republiky, v mnohém předešla svoji dobu.

„Mnoho lidí říká, že jsem vzešla z Masaryka. Ne, vzešla jsem ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem.“

Byla nesmírně statečná, neústupná, přímočará a se svojí otevřeností komentovala veřejné dění. Jako jediná se otevřeným dopisem vyjádřila po září 1938 Adolfu Hitlerovi, v němž ho upozorňovala na zkreslování skutečnosti a zastala se prezidenta E. Beneše, za což později zaplatila cenu nejvyšší, za heydrichiády byla dne 30. června 1942 popravena. Přestože měla v kritické době, kdy se kolem ní stahovala smyčka, několik možností svobodně odjet, zůstala věrna svému poslání, své zemi, svému národu.

„V určitých situacích mlčeti znamená být spoluvinen.“

Výuka historie, společenských věd a literatury se převážně zaměřuje na významné muže, ženy obvykle vyobrazuje pouze jako manželky, milenky nebo múzy. Na významné a statečné ženy naší historie se snadno zapomíná a jejich zásluhy jsou často opomíjeny. Františka Plamínková je jednou z nich, přestože české ženy vděčí za většinu práv, které jsou dnes považovány za samozřejmost, právě jí. Nechť je nám i dnes inspirací a její odkaz není nikdy zapomenut!

„Je ještě mnoho, čím mohou ženy přispět ke zlepšení života. Je ještě mnoho, co musí udělat.“

Srdečně doporučuji shlédnout dokument České televize o Františce Plamínkové.

Vendy, 24.7.2021

--->  DOKUMENT O FRANTIŠCE <---